Ira Svobodová – Gaspard de la Nuit

Vernisáž 2. 11. 2021 v 18:00 v Gap - Galerie a Prostor.

2. 11. - 8. 12. 2021
kurátor: Radek Wohlmuth

Gap - Galerie a Prostor
Kollárova 27
Znojmo

Obrazy vizuální umělkyně Iry Svobodové (1986) si během let získaly pozornost a mezinárodní respekt precizním provedením a doslova architektonicky promyšlenou kompoziční stavbou. Její nový cyklus se ale od těch předchozích zásadně liší. I když není příliš početný, přesto má v rámci její tvorby výjimečnou pozici a může pro ni mít až iniciační charakter. Jeho přelomovost nespočívá v odklonu od formální dokonalosti postavené na geometrizujícím tvarosloví, ale v novém přístupu k obsahové stránce, což se reálně promítá nejen do vizuální roviny, ale především do emotivní hloubky, a právě ta představuje rozdílovou kvalitu. Z víceméně exaktní malířky se tak stává storyteller - vypravěčka příběhů.

Jak název výstavy naznačuje, základní inspiračním zdrojem se pro Iru Svobodovou tentokrát stala literární práce, konkrétně stejnojmenná kniha francouzského spisovatele Aloysia Bertranda vydaná teprve posmrtně v roce 1842 (česky poprvé: Kašpar Noci, nakl. Jan V. Pojer 1935). Na tento ve své době polozapomenutý, dnes  kultovní soubor básní v próze na hranici poezie a fantastiky upozornil o dvě dekády později Charles Baudelaire a udělal z něj základní kámen  žánru a zároveň kanonické dílo rodícího se symbolismu, které se ale stalo stejně důležitým i pro prokleté básníky nebo surrealisty. 

Je typické, že také Ira Svobodová se k němu dostala zprostředkovaně. Nejprve skrze temný - stejně tak náročný jako podmanivý - klavírní triptych Maurice Ravela z roku 1908. Pak prostřednictvím pozdního plátna Toyen Půlnoc, erbovní hodina z roku 1961, které vychází z poetické stati plné nočních přízraků Gotický pokoj. Přestože byly oba její zdroje odvozené a navíc nonverbální povahy, byly jistě dostatečně intenzivní na to, aby posloužily jako výchozí moment. Situace, kdy interpret vychází z interpretací, není pro postinternetovou dobu neobvyklá. O to cennější je, že se nechala pohltit také knihou. Teprve tehdy se totiž dostala do stejného bodu jako její předchůdci.

Předobrazy obrazů se tak nakonec stala nejen ravelovská trilogie Ondine /Vodní víla/, Le Gibet /Šibenice/ a Scarbo, ale doplnily ji ještě básně Chèvremorte a Madame de Montbazon, kterou na rozdíl od ostatních ztělesňuje skleněný objekt. Ira Svobodová se na jednu stranu nechala vést textem a hudbou, na stranu druhou vycházela z osobní mytologie. Obojí ji přirozeně směrovalo při formálním i emotivním řešení jednotlivých prací a zároveň přispělo k autenticitě a autonomii, která se odráží v nedoslovnosti vůči předloze. Jejím výrazem je i kvarteto formátově odlišených pláten  filozofické povahy dále rozvíjejících vizuální úvahy ohledně duše nebo prázdnoty. 

Jakkoli se může zdát, že dvě století staré poetické črty jsou aktuálnímu životnímu pocitu vzdálené, stačí si definovat témata, která se jimi proplétají – láska, samota, úzkost či smrt, aby bylo jasné, že pravý opak je pravdou. Průvodním motivem spojujícím všechny malby je stuha, nenápadný odkaz na Toyen, ale především plastický prostředek se schopností tvarové modelace, jenž v sobě zahrnuje oba póly emotivního spektra - něhu, krásu, ale i erotiku, bolest a strach. Klíčovým symbolem se pro Iru Svobodovou ovšem stal kruh – otevřený symbol dokonalosti a nekonečna, nicméně v tomto případě především ne/naplnění, které nás ve větší či menší míře všechny provází na každém kroku.

Všechny výstavy