Zatímco Petr Hajdyla v době svého absolutoria (2010) v ateliéru malby prof. Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity obrazy zahušťoval komplikovaně vrstveným množstvím rozličných útržků reality, v posledních několika letech směřuje k námětově sevřenějšímu a soustředěnějšímu projevu. Pohrává si s inspiracemi vycházejícími z konkrétní reality, ze vzpomínek či zážitků, které často posouvá až na samu hranici absurdna či surreálna. Tato pro Petra Hajdylu tak typická syntéza reálných motivů s amorfně abstraktním jazykem vede k tomu, že jasné se rozpouští v mlhavém a mlhavé získává nádech tajemna. Každý z námětů (např. zahrada a výpěstky z ní, včelí úly) není jen pouhou reminiscencí reálného prožitku. Autor se prostřednictvím své malby ale i slov-názvů-náznaků, kterými své obrazy fakticky a pro něj opět zcela typicky dotváří, snaží o transformaci a zobecnění svých prvotních motivů a inspirací. Zobecněním a symbolizací se tak jeho obrazy proměňují v alegorickou malířskou meditaci o podstatě tvorby, respektive umění a jeho roli, kterou má sehrávat v lidském společenství. Malby, které takto vznikají, nemůžeme proto vnímat jen jako privátní meditace, ale jako vážnou promluvu či autorský apel. Nepřekvapí proto, že s vědomím těchto vazeb a konotací se Petr Hajdyla, držitel výtvarné ceny Rudolfa Schlattauera pro rok 2016, rozhodl nazvat svou výstavu (2019) v Galerii současné malby v NDM v Ostravě „Pro-polis“ tj. nejen odkazem označujícím včelí tmel, ale přeneseně i vyjádřením svého přesvědčení o tom, pro koho je vlastně každá veřejně prezentovaná umělecká kreace primárně určena – přeci „pro obec“.
Petr Hajdyla dovede svými obrazy navodit úžas. Z obyčejné vázy se na jeho obraze stává vesmír rozehrávající otázky plnosti a prázdna, z hovězí kližky vzniká pod jeho štětcem pohoří, k němuž se slétají rogalisté. Polštář se v Hajdylově obraze bělostně a zlatě skvěje v modré hlubině jako útes, lákavý a nebezpečný. Tajemství, věci napovězené, ale nedopovězené v jeho malbách lákají k imaginaci a interpretaci. Podivné, předpotopní krajiny, výlet do pravěku se v malířově obraze komplikuje nálezem vlastního obrazu. Chronologický čas jako by byl rázem popřen a co se na onom nalezeném obraze zračí? Snad ne“ In Arcadia Ego“, – naštěstí to ví jenom Petr a my si můžeme nalézt vlastní obraznost.
