Monika Žáková a Michal Gabriel
POD POVRCHEM
Spojení dvou výrazově i generačně odlišných osobností, Moniky Žákové, narozené v osmdesátých letech minulého století a Michala Gabriela, umělce, který už v osmdesátých letech formoval vznik české postmoderny, není zvoleno náhodně. Oba autory pojí důležitý rys přístupu k tvorbě, a to soustředěné a precizní cizelování výsledné podoby děl a rafinovaná volba jejich povrchu. Podstatná je pro ně hra s použitým materiálem, který může prvotně evokovat něco nepotřebného, odpadky odsouzené k vyhození, jež díky umělecké invenci dostaly druhou šanci a stávají se originálními nositeli nové estetické hodnoty. U Žákové je to zmačkaný papír nebo plátno, zakomponované do různých forem jemných reliéfů, u Gabriela zase skořápky ořechů, které u pryskyřicových soch zvířat suplují jejich původní zbarvení. Společná je také systematická práce s iluzí jako přidanou hodnotou, aby divák mohl být bližším zkoumáním jejich děl opětovně překvapován. Žáková své reliéfy v průběhu tvorby rafinovaně obměňuje a prostorový efekt skutečně zmačkaného papíru či plátna umocňuje, nebo zcela vytváří barvou. Tento princip diváka nutí k postupnému odhalování kdy jde o reálnou plasticitu a kdy o její imitaci, nebo jejich kombinaci. Nově Žáková využívá i materiálového posunu a plochu skládaného papíru přenáší do formy sádrového nástěnného objektu. U Gabriela zase zvolená struktura překrývá na povrchu tvarově čitelných soch realistické detaily a proměňuje tak povrch v projekční plochu určenou divákově imaginaci. Divák na hru přistoupí a promítne si do sochy své představy a ty jsou pak pro něj silnější než skutečnost. U Gabrielovy pozdější tvorby, u soch vytvořených z nerezových plátů, je podstatný a nepostradatelný další prvek iluze. Pláty jsou vrstveny s nepatrným odstupem a je zcela zásadní z jakého úhlu pohledu je dílo vnímáno. Tvar sochy je naprosto zřejmý dokud se pláty opticky překrývají, posunem do směru jejich kladení se však zviditelní mezery a socha se jako zázrakem prolne s pozadím. U soch Asteroidů tento efekt silně umocňuje dojem, že se jedná o magický předmět z jiného světa, u nerezové šelmy zase název Mimikry trefně ilustruje potřebu splynutí s okolím, v přírodě nezbytným pro úspěch přežití.
Cílem tvorby obou autorů však není pouze vizuální poutavost. Stejně podstatné je to, co je pod povrchem, co je lidskému oku skryto. U Žákové je to potřeba zaznamenat stav věcí v určitém okamžiku. Strukturu reliéfu zmačkaného plátna reprodukuje barvou, aby i po vyžehlení a všití do „čistého“ plátna, navždy zůstala zachována stopa předchozího vzhledu. Touto technikou se intuitivně a částečně podvědomě odkazuje k tématu ženského umění a otázce genderové dělby práce, kdy praní, šití a žehlení je tradičně určeno ženám. Jindy se skládaný papír zase stává fosilií v podobě sádrového odlitku, kterým autorka zvěčňuje původní promyšlenou kompozici geometrické abstrakce, zlidštěné záměrnou nedokonalostí ruční práce při výrobě papírové matrice. Gabrielovi je zase vlastní intenzivní hledání ideálního tvaru. Ve svých zvířecích sochách se nesnaží o realistické zpodobnění konkrétního druhu, ale o nalezení dokonalého archetypu. Abstrahuje vše nadbytečné a kontinuálně zdokonaluje proporce, aby co nejlépe vystihl podstatu zažité představy o vzhledu kočkovité šelmy, dravého ptáka, koně, nebo žraloka. U nerezových soch Asteroidů je zase podstatné využití technologie 3D tisku, která umožňuje libovolnou změnu měřítka výsledné realizace. Gabriel proto jako motiv záměrně volí kámen, jehož povrch je natolik strukturovaný, že je možné jej z miniaturní předlohy zvětšit do jakýchkoliv rozměrů, aniž by utrpěl jeho přirozený charakter.Pro tvorbu Žákové i Gabriela je tedy charakteristická citlivá vyváženost formy a obsahu, harmonie toho, co je viditelné na povrchu, s východisky práce, konceptem a sdělením, které se u obou autorů pod povrchem přesvědčivě nachází.
Text: René Rohan
MONIKA ŽÁKOVÁ (1987)
Monika Žáková promovala v roce 2012 na Akademii výtvarného umění v Praze v ateliéru Jiřího Sopka, v roce 2009 navštěvovala tamtéž ateliér hostujícího profesora Jana Merty. V roce 2011 absolvovala studijní pobyt na Hochschule für Bildende Künste Dresden. V roce 2014
se umístila na třetím místě v prestižní Ceně kritiků za mladou malbu, udělované autorům do třicet let. Účastnila se celé řady jak sólových, tak skupinových výstav v několika zemích Evropy nebo v Japonsku.
MICHAL GABRIEL (1960)
Vystudoval v letech 1978-82 Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze, 1980-87 Akademii výtvarných umění, Praha – obor sochařství, je zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. V roce 1995 získal cenu Jindřicha Chalupeckého, 1998 nastupuje na místo vedoucího ateliéru sochařství na FaVU VUT v Brně, v roce 2001 je habilitován docentem na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, 2007 byl zvolen děkanem FaVU VUT v Brně a v roce 2009 je jmenován profesorem.
