Vždy to začíná v podstatě podobně. Přemýšlíte o tvorbě umělce ve více či méně jasných souvislostech, respektive ony ty (často obecné) souvislosti určují a determinují finální podobu interpretace nahlížených děl. Pomyslný problém však nastává v okamžiku, kdy umění, na které se díváte, svůj smysl, nebo střed postrádá, kdy se samoúčelně tyčí nad územím, které je prázdné. Nad územím, oblastí, polem… Vyplnit prázdnotu na vymezeném území je možno neomezeným množstvím způsobů. Jedním z nich je proměna vymezeného území – pole v platformu jasně definované a striktní roviny, která transformuje autorské výrazivo do datových schémat komprimovaných pomocí znakových zkratek, které dokážou výchozí informaci specificky komunikovat směrem k přijímači. Datová pole, která takto vznikají, umožnují vytváření takového počtu permutací, který se limitně blíží nekonečnu. Toto však nemusí být primární autorský záměr. Celý rezultát, který můžeme sledovat v aktuální sérii maleb Jakuba Sýkory, je pozoruhodný na pozadí jiné skutečnosti. Kořeny jeho estetiky, ač působí čistě technicky, spočívají ve velmi organickém procesu, který je možné v bazálním módu nazývat „život“. Pokud budeme nadále fungovat ve spektru organického pojmosloví, aktuální série Sýkorových maleb je vyústěním „Foramen ovale“. Když dítě začne bezprostředně po narození samo dýchat, uzavře se jednostranně průchozí chlopeň, která během embryonálního vývoje usnadňovala cestu krvi (aby se vyhnula plicím, které nejsou v tento čas potřeba). Sýkorova „Foramen ovale“ se týká jeho malířského prenatálního období, na které však není potřeba nazírat kritickou optikou. Mnohem zásadnější jsou zdánlivě vedlejší okolnosti. Jakub Sýkora paralelně s malířskou volnou tvorbou působil jako grafik autorských katalogů. Tyto dvě polohy důsledně odděloval. Pozorně sledoval křehkou hranici mezi příbuznými světy, respektive metodami, tak dlouho, až dokázal zdánlivě nemožné. Dokázal obě své (v odlišný okamžik) podstatné autorské složky spojit do kódu, který je nejen přijatelný, uchopitelný a v jistém smyslu úžasně nekompromisní, ale je také nejcennější díky tomu, že uzavírá pomyslné „Foramen ovale“ a umožňuje krvi konečně proudit do plic. Dává sám sobě a veškeré své dosavadní tvorbě zásadní svobodu – možnost skutečně dýchat. V čem zmíněná svoboda spočívá? Sýkora se paradoxně opět stává grafikem. Avšak v určitém obráceném pořadí. Je již natolik sebevědomý, technicky zdatný a mentálně silný, aby dokázal vytvářet své krajiny dat, na kterých jsou napsány zdrojové kódy, pomocí nichž mohl v minulosti vytvářet grafické výstupy. Maluje prostředí, které zná. Ne jako člověk, který ho skutečně vytváří na úrovni pisatele skutečného „fyzického“ kódu. Vystupuje v pozici jedince, který si za pomoci vlastní senzitivity pamatuje specifickou vůni, teplotu a všechny zvuky. Vypořádává se s prostředím, které bytostně potřeboval, avšak zároveň z něj měl ve své druhé autorské složce obavy. V tomto aktuálním okamžiku v něm stojí. S dávkou pokory, která mu nedovolí ztratit obezřetnost a zároveň mu dává až neskutečnou svobodu. Dokáže si s tímto světem hrát a stále ho obdivovat. Ocitá se v místech, kam před několika lety nemohl být ani vpuštěn. Dnes tam začíná tančit. V místech, kde se často ozývá „stůj pevně a hlavně dýchej“. Každý takové, zdá se, někde máme.
Text: Jan Kudrna
