Vztah mezi díly Jiřího Matějů a Daniela Hanzlíka akcentuje souvztažnost mezi světlem a jeho šířením v malbě. Ačkoli je vztah obou autorů blízký v osobní rovině, autorské přístupy ke světlu a jeho vlastnostem jsou výrazně odlišné. Jiří Matějů pracuje především s prostředím geometrické pravidelnosti. Obrazový plán člení ve většině případů horizontálně, avšak někdy přidává i vertikály, jako například v sérii Okno z let 2006–2008. Toto precizní členění obrazového plánu je umocněno často nečekanou barevnou kombinací, která pomocí kontrastů dokáže navodit optické efekty, jež jsou definovány přísným geometrickým rastrem a navozují dojem světelné modelace celku. Typickými pracemi jsou díla ze série Do světla z roku 2007. Autor v nich nenásilnou formou zpřítomňuje světlo. Světlo má pomyslný statut zdánlivě příbuzného jevu. Vychází z hloubky, funguje konstantně a jistě. Ačkoli fyzicky nevystopujeme jeho zdroj, nebo jakýkoliv pevný a hmatatelný záznam, cítíme jistotu v jeho trvání a existenci. Jiří Matějů zpřítomňuje světlo jako součást univerza. Světlo v jeho podání velmi jednoduše, přirozeně a neodmyslitelně existuje. V prostoru, obraze a světě.
V případě Daniela Hanzlíka je světlo samonosným prvkem. Je to svébytný technický prvek, stavební částice a fyzikální element. Přiznaný a definovaný. Zejména v sérii obrazů z období těsně po roce 2000, které vycházejí ze zářivek, je tento technicistní naturel zřejmý. Daniel Hanzlík však není v chápání světla omezen pouze jasným a zřetelným. Světlo je svým nezastupitelným způsobem přítomno také v jeho pozdějších malbách. Série s názvem Kontinuální přechody a Spectrum primárně zachycuje frekvence. Jemné amplitudy, které oscilují okolo základní a konstantní frekvence, jsou v zásadě nedosažitelným jevem. Odkazují na vlnění světla, které vzniklo ve skleněných trubicích, naplněných inertním a vzácným plynem, vytvářející pouhým okem často neviditelný, ale pravidelný kmit. Je to jakési posunutí kdysi přesně dané a představené vizuality technického světla, jehož původ je zjevný a hmatatelný. V tomto ohledu se dostává tvorba obou autorů do podobné roviny. Světlo se stává v prvním plánu nepřítomným elementem, který však jasně definuje vše zobrazené. Stává se čímsi božským a svrchovaným, nepřítomným a nepostradatelným zároveň. Tam, kde je světlo, je také čas. Tam, kde je světlo, je život. Obsahová podstata zde převládá nad formální stránkou. Abstrahovaná matérie je rázem lidská a živá více, než tomu bylo kdykoliv předtím.
Text: Jan Kudrna
